Blok Filipa Rožánka

Mediální magnát Rupert Murdoch

Začátkem prosince uspořádala americká Federální obchodní komise seminář, jehož hlavním tématem bylo, zda a jak žurnalistika přežije v digitální době. Na dvoudenní akci ve Washingtonu se potkali zástupci „starých“ médií, zejména vydavatelé novin, se zástupci internetových serverů.

Organizátoři pozvali také mediálního magnáta Ruperta Murdocha, který prostřednictvím společnosti News Corp. ovládá řadu televizních stanic a dalších sdělovacích prostředků po celém světě (namátkou stanici Sky a bulvární deník The Sun, ale také server MySpace).

Murdoch v srpnu rozvířil debatu o zpoplatnění obsahu internetových serverů, když oznámil, že jeho impérium v krátké době začne s vybíráním peněz od svých čtenářů.

Takové téma nemohlo při semináři Federální obchodní komise zůstat stranou. Murdoch část svého vystoupení využil také pro představení širších názorů na budoucnost žurnalistiky. Český překlad jeho příspěvku si můžete přečíst i vy, na stránkách FTC je také videozáznam celého semináře včetně prezentací. (Celý příspěvek…)

This is funny, trust us
(Originál poprvé vyšel 20. července 2003.)

Dostali jsme strach, a tím „my“ myslím nás od novinařiny (motto: „A co jako, VY snad chiby neděláte?“). Slýcháme totiž, že vy, čtenáři, jste v nás ztratili důvěru. Průzkumy odhalují, že co se týče důvěry veřejnosti, klesla média na žebříčku pod prodejce ojetých aut, únosce, tasemnice, Hitlera a bezpečnostní pokyny v letadle. (Ale pořád jsme kousek před právníky.) (Celý příspěvek…)

Úterní jednání senátní mediální komise mělo jediné téma. Mluvilo se o návrhu poslance Marka Bendy (ODS), který chce prosadit, aby zveřejňování policejních odposlechů ve sdělovacích prostředcích bylo trestné. Bezprostředním impulsem k tomuto návrhu pro něj byly odposlechy fotbalových bafuňářů, které zveřejnil v roce 2004 deník Sport.

Konkrétně pak Bendu pobouřilo, že noviny otiskly i ty pasáže telefonických rozhovorů, které snižovaly důstojnost třetích osob. „S veřejným zájmem ty odposlechy neměly nic společného. Vedly k absolutní skandalizaci desítek lidí. To, co jsou média schopna přetiskovat ve vztahu k osobám, které s tím neměly nic společného, to je skandalizační. Co s tím měla rozhodčí Damková společného, kromě toho, že nějací absolutní pitomci o ní mluvili způsobem, jakým o ní mluví? A proč ji mají propírat ve všech novinách způsobem, jakým ji propírali? Tomu opravdu nerozumím,“ připomněl Benda pasáž odposlechů, v níž o plzeňské rozhodčí hovoří její kolega Václav Zejda jako o „zkušený pí…“ a slibuje, že jí „sáhne ve sprše na švába“.

Bendovo přesvědčení, že policejní odposlechy nemají v médiích co dělat, zesílilo při kouskovaném servírování spisu Krakatice v MF DNES. V kostce shrnuto, série článků poukazovala na údajné propojení zavražděného Františka Mrázka s nejvyššími politickými kruhy, deník otiskl i přepis části odposlechů. Benda argumentuje, že policejní odposlechy samy o sobě nestačí jako prokázání viny, o té rozhoduje soud. Teprve pokud budou přepisy odposlechů součástí veřejného líčení, kde z nich bude citováno, je podle Bendy možné je zveřejnit.

Poslancův záměr narazil u šéfredaktorů části českých médií, především deníků a televizních stanic. „Vy tady argumentujete ochranou dospělých. Když jsou ti lidé tak poškozováni odposlechy, jak vy tvrdíte, proč tedy v tomto směru nebyly podány žádné žaloby? Mně to zavání tím, že vy jste se rozhodl, že budete aktivní za ty, kteří žaloby nepodali,“ vyčetl Bendovi zástupce šéfredaktora MF DNES Michal Musil. „Mě by zajímalo, jestli jste s paní Damkovou mluvil o tom, zda jí to zveřejnění vadilo, protože já jsem přesvědčen o tom, že je nakonec velice ráda, že ten spis byl zveřejněn. Přispělo to ke zlepšení prostředí ve fotbale,“ doplnil ho Jaroslav Plesl, zástupce šéfredaktora Lidových novin. „Nastoluje to trendy, které jsou nebezpečné a neslušné,“ opáčil Benda. „Já jsem vděčný deníku Sport, že ty odposlechy zveřejnil. A budu vděčný lidem, kteří to zveřejní i potom, co schválíte tyto věci. Věřte, budou ochotní jít do vězení za to, že to zveřejní, protože jim jde o to, jaká je úroveň demokracie v této zemi. Vám ne! Vy chcete chránit svoje kamarády,“ reagoval Plesl.

Mezi hosty senátní mediální komise byl také předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů Igor Němec. Do debaty přispěl dost šokujícím sdělením. „Náš úřad dělal loni rozsáhlou kontrolu ministerstva vnitra. Zjistil, že k jednomu odposlechu má legálně přístup na ministerstvu vnitra – a nejen na ministerstvu vnitra, i v řadě jiných orgánů – až 3000 zaměstnanců. Systém je nastaven tak, že prakticky nejde zjistit, odkud tyto odposlechy unikly, proto bych řekl, že tak často unikají,“ oznámil Němec. „Podle mé soukromé analýzy je to způsobeno tím, že technologie předběhla praktiky, které zůstaly léta stejné,“ dodal. Dnes se totiž cédéčko s odposlechem zkopíruje během chvilky, zatímco dříve bylo téměř nemyslitelné přetáčet záznamy na kotoučích, uložených v úplně jiném městě.

Výměna názorů skončila po dvou hodinách bez jasného výsledku. Senátoři si všechny předestřené názory nechají projít hlavou, protože své řekli i právníci jednotlivých vydavatelů a problematika není zdaleka tak černobílá, jak by se mohlo možná z odstupu zdát. U některých členů horní komory parlamentu ale nejspíš nakonec rozhodne jejich vlastní zkušenost s tiskem.

Ať už si ve čtvrtek půjdou Slováci do trafiky pro bulvární deník Nový čas, nebo třeba pro Hospodárske noviny, bude titulní strana obou listů stejná. Slovenští vydavatelé protestují proti záměru politiků prosadit do tiskového zákona právo na odpověď. Ustanovení je koncipováno tak, že by mohlo podle názoru Sdružení vydavatelů periodického tisku vést k řetězení odpovědí na odpovědi, přičemž redakce nesmí zveřejnění odmítnout, pokud nechce zaplatit pokutu. Návrh zákona prošel mediálním výborem Národní rady, plénum o něm ještě nehlasovalo.

Galerie čtvrtečních titulních stran:

V České republice upravuje právo na odpověď tiskový zákon od roku 2000. Reakce se ale musí omezit jen na podstatu nepravdivého tvrzení a limitován je i její rozsah, který musí být adekvátní původnímu materiálu. „Odpověď na odpověď“ český zákon zapovídá. Kromě práva na odpověď počítá tiskový zákon i s tzv. dodatečným sdělením, které je možné využít v případě, že tisk referoval o trestním stíhání, ale už ne o jeho výsledku.

Slovenské deníky použily metodu bílé titulní strany už víckrát v minulosti.

Mladá fronta DNES přinesla další ze svých nesmírně závažných objevů, které hýbou celou společností – nejen, že se Jiří Paroubek směje vtipům o Romech, on se i schází s Karlem Gottem! Těžko říct, co tím prázdným článkem chtěl Radek Bartoníček sdělit, ale aspoň mi to posloužilo jako inspirace.

Usedněme tedy do Kramářovy vily a podívejme se, co mohl zpěvák několika prezidentů Jiřímu Paroubkovi ze své bohaté zásoby hitů nabídnout…

„Jirko? No tak, Jirko! Někdo zvoní!“
„Skoč otevřít, Zuzano. To bude Gott.“
(Paní Zuzaně zčervenají tváře a začne jí bušit srdce. Zasněně:) „Kááájaaa…? Jirko, ty sis vzpomněl na naše výročí?“
„Ne, toho mi dohodil Starec. Doufám, že poslal správnýho Gotta, když už neposílá správný čísla do televizních debat.“
(Paní Zuzana otevírá dveře a omdlévá.)
(Gott se uvede sám. Rozpačitě stojí v hale. Paroubek nepřichází, zpěvák znejistí:) „Haló…? Hej, páni konšelé…?“
(Paroubek přibíhá do haly:) „Dobrý den, Karle, Mistře, jsem rád, že jste přišel. Omlouvám se za ženu, ona není zvyklá na lidi, kteří něco umí. Eh… proč má u nohou tu kytici?“
„Chtěl jsem jí to dát do ruky, ale ona s sebou tak říkajíc švihla.“
„Ona se probere, pojďte prosím se mnou.“
(Cestou:) „Krásný klavír, snad nechcete konkurovat Svobodovi, pane premiére?“
„Svobodovi? Té nule?“
(Gott poněkud znejistí:) „Já jsem s jeho prací naprosto spokojen. Vždyť mu vděčím za mnohé…“
„To myslíte víza? Vždyť nebyl schopnej ani vyřešit Američany, a to na to měl čtyři roky…“
„Ale já v Carnegie Hall už vystupoval. Vzpomínáte, s Helenkou přece, pro české krajany. Půlka Rusů v hledišti plakala dojetím.“
„To buďte rád, že jste se tam tak lehce dostal. Jinak se zrovna nepřetrhne.“
„Ale no tak, teď v jednom kuse skládá něco pro Němce…“
„Už zas? Copak chce, aby si na nás Posselt vyskakoval ještě víc?“
„O Posseltovi nic nevím, ale Sänger, ten toho žádá víc, než může dostat.“
„Kdo je Sänger? Můžeme na něj tlačit přes ambasádu…“
„Obávám se, že to nepůjde. To je můj producent pro Německo a přilehlé Gottlandy.“
„Aha. Posaďme se, Mistře. Nebudu chodit kolem horké kaše. Potřeboval bych od vás hit, něco, čím občany přesvědčím, že většího blaha než vlády ČSSD na světě není.“
„Já vyhovím každému. Mám dlouholeté reference, zeptejte se, koho chcete. A máte nějakou bližší představu?“
„Víte, Mistře, já už mám dlouho pocit, že mám poslání od vyšší bytosti…“
(Gott výrazně ožije:) „Myslíte ilumináty…? Chcete říct… víte… cech vládců světla…“
„To ani ne, já myslím spíš Nejvyššího.“
„No… to se přece ví, že vás Klaus jmenoval.“
„Ale ne Klaus, toho namyšlenýho dědka sem teď nepleťte. Já myslel Prozřetelnost.“
(Gott uraženě vstává:) „Tak to mě budete muset omluvit. Pro nácky nezpívám.“
(Zarazí se:) „No… i když… Kolik dáte?“
„Karle, posaďte se, to se ještě dohodneme. Já prostě potřebuju něco, co mě ukáže v nejlepším možném světle. Pomůžete mi?“
„Tak bylo by tam Čau, lásko. To je teď aktuální. Ukrutně pršelo, tvůj deštník do sucha zval…“
„To nejde, Karle, tam je, pokud vím, mizera s talentem k milostným hrám.“
„Máte pravdu. Tak co Čas růží? Rád mám rád čas růží, láskou znít a pohledy pít, když tohle skončí, tak tady nemohu žít…“
„Karle, vzpamatujte se. Nechci si na titulní stránce Mladé fronty přečíst, že Koupím sto růží, odpusť mi bože i tenhle poslední hřích je potvrzení korupce na vnitru.“
„Nevadí, písní mám dost. Pojď, ukážu ti cestu rájem, pojď a přestaň se mi smát…“
„To je skvělé! To chci!“
„Okamžik, ono to pokračuje slovy pánbu zaplatí dnes nájem. Vážně vám to nevadí?“
„Ne, lidi mají rádi, když za ně platí někdo jiný, i kdyby to byl pánbu.“
„Dobrá, dobrá. A co mi můžete nabídnout?“
„Co třeba křeslo?“
(Gott zděšeně vytřeští oči a rozrušeně ze sebe vyráží:) „No tedy dovolte… já se vám snažím vyjít vstříc… a vy… ani Husák… úroveň!“
„Já myslel ministerské. Lidi vás mají rádi, mohl byste dělat třeba spravedlnost, co říkáte?“
„To bych si musel ještě rozmyslet. Omlouvám se, budu muset vyrazit do Baden-Badenu.“
„To je v pořádku, Karle, těšilo mě. Dejte pozor, ať vás nikdo nevidí.“
(O pár minut později v hale:) „Paní Zuzano, jsem rád, že už jste se vzpamatovala. Bylo to příjemné setkání a doufám, že se vám líbily růže.“
(Paní Zuzana rozechvěle:) „Ano, Karle, byly nádherné, překrásné, vy víte, jak potěšit ženu.“
„Tak na shledanou. Třeba se někdy ještě uvidíme. Pamatujte, noc milenců, sálá žár, do mých snů teď vniká,
já projíždím městem tvým a teď chtěl bych tě tu mít…“
(Paní Zuzana opět padá k zemi.)