Mám Italy rád. Dávají člověku naději, že s námi to až tak špatné není :).
Mám tu čest trávit teď několik dní na Sardinii. Dopravila mě sem Alitalia krátce předtím, než začala zavírat krám. A dobře jí tak, ostatně zpátky letím s někým jiným. Firma se zálibou v hnusném odstínu zelené barvy cestou do Říma servírovala cestujícím piškotovou buchtu (dvoubarevná „torta“) a kelímek vody, případně „sendvič“ (totožné piškotové těsto, ale se sýrem, jak jsem si všimnul u cestujícího na vedlejším sedadle). V Římě mi pro změnu ztratili kufr. Naštěstí ho den po mém příletu na Sardinii našli. Když jsem vyplňoval reklamační formulář, slečna za přepážkou krčila rameny. „Ono jak je víc letů z Říma, tak se to vždycky úplně pomíchá. Ale dneska ještě přiletí nějaké zpožděné lety, třeba budou mít vaše kufry tam,“ pravila s nadějí v hlase. Mezitím za mnou v hale jezdilo na pásu asi devět kufrů, které nepatřily nikomu z našeho letu.
Němec, co své zavazadlo postrádal také, měl větší štěstí. Jeho batůžek přiletěl dvě hodiny před ním. Taky nemusel přiletět vůbec. Když nás aerobus v Římě vezl z letadla do haly, míjeli jsme jeden kufr jen tak uprostřed letištní plochy. Byl, chudáček, celý opuštěný.
Zatímco batůžek letěl na Sardinii, my, kteří jsme ho měli brzy následovat, jsme stepovali v přestupní hale na letišti Řím-Fiumicino. Italové mají totiž na všechno dost času. Zejména na zákazníky. U přepážky společnosti Meridiana, která nás měla na Sardinii dopravit, se utvořil chumel lidí. Dva muži, kteří měli přepážky obsluhovat, se pohodlně opřeli a povídali si. Když si to všechno řekli, jako na povel se otočili k cestujícím a začali jim vydávat palubní vstupenky. Po pěti minutách se zas otočili k sobě, o něčem se zhádali, klidně s vytištěnými vstupenkami a pasy v rukou, a teprve pak nerušeně pokračovali.
Do odletu zbývalo dost času, tak jsem prošel duty free obchody a dal si menu v letištní pizzerii. Ale když jsem pak přišel ke gate, zjistil jsem, že chumel se od přepážek přesunul ke vstupu, kde s někým rozčileně diskutuje. Uprostřed chumlu stál zaměstnanec aerolinek, rozpačitě držel mikrofon a omlouval se, že let má půl hodiny… vlastně hodinu zpoždění, jen to zapomněl sdělit. Cestující na to přišli až tak, že každý měl na svém palubním lístku jiný čas nástupu, lišící se tu o 30 minut, tu o 60. Nikdo z aerolinek totiž neměl tu odvahu, aby to nejen vyhlásil, ale aby to změnil i na displeji s časy odletů. Tam pořád stálo, že odlétáme včas.
Už na Sardinii jsem poznal, že chaotičnost, uřvanost a letargický přístup k čemukoliv je zkrátka běžný projev obyvatel Itálie. Vezměte si jenom dopravu: blinkry neexistují, stopky málem taky ne, z křižovatky se odbočuje tak, že všichni v těch miniautíčkách najedou doprostřed, vynadají si, zatroubí a rozjedou se třicítkou. Zjistil jsem taky, že průměrný taxikář, pokud ho někdo nedejbože předjede, jakmile naskočí zelená, dokáže sestavit nadávku čítající až 2686 slov, počítaje v to prokletí celé rodiny od pradědečka matčiny babičky, výhrůžku o uřezání čehosi a několik nelibých slov o cizích údech. U toho dokáže být napůl vykloněný z okna, šermovat nedopalkem cigarety a dost nepřehlédnutelně gestikulovat.
Jedna věc mi ale pořád vrtá hlavou: Kdy mají jejich obchody vlastně otevřeno?