Posts Tagged ‘cestování’

Ubytování ve Švýcarsku: důležité fráze

Úterý, Prosinec 1st, 2009

Ženeva je krásná. Podruhé ještě víc, než byla na první pohled. Na každém kroku zakopnete o městskou dopravu, která někam jede. Pravda, v některých spojích není úplně jasné, kam jedou a zda se na ně nevztahuje některá z výjimek, lakonicky shrnutých v poznámce „Tato linka není v provozu každý den“. Ale kdo by to řešil, když je jízdenka pro turisty zadarmo? Jednu si vyzvednete na letišti a dojedete díky ní do hotelu, druhou vám dají přímo na recepci a platí až do odletu.

Ubytoval jsem se mimo centrum. Ne úplně úmyslně, ale… v téhle čtvrti není jen ticho, ono je v ní superticho. Skoro slyšíte, jak bezplatným bezdrátovým připojením proudí pakety. Co rozhodně slyším, to je občasné probliknutí vánoční výzdoby za oknem. Takové to neonové „bzz… bz.. bzz“, které v amerických filmech doprovází záběry do pochybných uliček, v nichž se mimo záběr odehraje něco opravdu ošklivého.

Mé ubytování má své drobné nedostatky, které během krátkého pobytu přežiju, ale aspoň si z nich můžu dělat šoufky. Praktický konverzační slovníček ve francouzštině by na základě mých zkušeností musel mít zhruba tuto podobu:

  • „V mé koupelně je zima jako v psinci.“
  • „Oceňuji, že vaše zásuvky navrhoval Picasso, ale jak se do nich zapojuje tato zástrčka?“
  • „Na mém potvrzení k adaptéru je chybné číslo pokoje.“
  • „Jak to myslíte, že je to záloha ve švýcarských francích?“
  • „Máte snad ještě menší a užší pokoj, než je tento?“
  • „Odneste, prosím, postýlku pro německou dogu a vybavte můj pokoj postelí standardní velikosti.“
  • „Chtěl jsem postel o délce Napoleona a půl.“
  • „V mém koberci je spálenina od cigarety, znázorňující zřejmě vodotrysk Jet d’Eau.“
  • „Velmi mne potěšila Vámi poskytnutá ukázka švýcarské čokolády na uvítanou, na svém pokoji bych však spíše uvítal ručník. Čokoláda reaguje s vodou nevhodně.“
  • „Můžete mi, prosím, poradit, jak odstranit zmrzlou čokoládu ze sprchového koutu?“

Na druhou stranu, jsem rád, že tu vůbec jsem. Když jsme odlétali z Ruzyně, resetovali piloti Swiss Air palubní počítač. Nejspíš instalovali bezpečnostní záplaty.

Mlčící Ital neexistuje

Pátek, Září 19th, 2008

Mám Italy rád. Dávají člověku naději, že s námi to až tak špatné není :).

Mám tu čest trávit teď několik dní na Sardinii. Dopravila mě sem Alitalia krátce předtím, než začala zavírat krám. A dobře jí tak, ostatně zpátky letím s někým jiným. Firma se zálibou v hnusném odstínu zelené barvy cestou do Říma servírovala cestujícím piškotovou buchtu (dvoubarevná „torta“) a kelímek vody, případně „sendvič“ (totožné piškotové těsto, ale se sýrem, jak jsem si všimnul u cestujícího na vedlejším sedadle). V Římě mi pro změnu ztratili kufr. Naštěstí ho den po mém příletu na Sardinii našli. Když jsem vyplňoval reklamační formulář, slečna za přepážkou krčila rameny. „Ono jak je víc letů z Říma, tak se to vždycky úplně pomíchá. Ale dneska ještě přiletí nějaké zpožděné lety, třeba budou mít vaše kufry tam,“ pravila s nadějí v hlase. Mezitím za mnou v hale jezdilo na pásu asi devět kufrů, které nepatřily nikomu z našeho letu.

Němec, co své zavazadlo postrádal také, měl větší štěstí. Jeho batůžek přiletěl dvě hodiny před ním. Taky nemusel přiletět vůbec. Když nás aerobus v Římě vezl z letadla do haly, míjeli jsme jeden kufr jen tak uprostřed letištní plochy. Byl, chudáček, celý opuštěný.

Zatímco batůžek letěl na Sardinii, my, kteří jsme ho měli brzy následovat, jsme stepovali v přestupní hale na letišti Řím-Fiumicino. Italové mají totiž na všechno dost času. Zejména na zákazníky. U přepážky společnosti Meridiana, která nás měla na Sardinii dopravit, se utvořil chumel lidí. Dva muži, kteří měli přepážky obsluhovat, se pohodlně opřeli a povídali si. Když si to všechno řekli, jako na povel se otočili k cestujícím a začali jim vydávat palubní vstupenky. Po pěti minutách se zas otočili k sobě, o něčem se zhádali, klidně s vytištěnými vstupenkami a pasy v rukou, a teprve pak nerušeně pokračovali.

Do odletu zbývalo dost času, tak jsem prošel duty free obchody a dal si menu v letištní pizzerii. Ale když jsem pak přišel ke gate, zjistil jsem, že chumel se od přepážek přesunul ke vstupu, kde s někým rozčileně diskutuje. Uprostřed chumlu stál zaměstnanec aerolinek, rozpačitě držel mikrofon a omlouval se, že let má půl hodiny… vlastně hodinu zpoždění, jen to zapomněl sdělit. Cestující na to přišli až tak, že každý měl na svém palubním lístku jiný čas nástupu, lišící se tu o 30 minut, tu o 60. Nikdo z aerolinek totiž neměl tu odvahu, aby to nejen vyhlásil, ale aby to změnil i na displeji s časy odletů. Tam pořád stálo, že odlétáme včas.

Už na Sardinii jsem poznal, že chaotičnost, uřvanost a letargický přístup k čemukoliv je zkrátka běžný projev obyvatel Itálie. Vezměte si jenom dopravu: blinkry neexistují, stopky málem taky ne, z křižovatky se odbočuje tak, že všichni v těch miniautíčkách najedou doprostřed, vynadají si, zatroubí a rozjedou se třicítkou. Zjistil jsem taky, že průměrný taxikář, pokud ho někdo nedejbože předjede, jakmile naskočí zelená, dokáže sestavit nadávku čítající až 2686 slov, počítaje v to prokletí celé rodiny od pradědečka matčiny babičky, výhrůžku o uřezání čehosi a několik nelibých slov o cizích údech. U toho dokáže být napůl vykloněný z okna, šermovat nedopalkem cigarety a dost nepřehlédnutelně gestikulovat.

Jedna věc mi ale pořád vrtá hlavou: Kdy mají jejich obchody vlastně otevřeno?

Dave Barry: O rodičích a dětech

Čtvrtek, Září 11th, 2008

Dave Barry Turns 40

Your Aging Parents: Getting Even with You for Teething
Z knihy Dave Barry Turns 40 (Dave Barry slaví 40), vydané nakladatelstvím Ballantine Books v roce 1991.

Za dávných dob držela většina rodin při sobě. Odrostlé děti žily se svými rodiči pod jednou střechou, někdy dokonce v jedné malé, přelidněné místnosti. Tak ubíhal rok za rokem, dokud rodiče nezemřeli, často v důsledku uškrcení.

Totiž ne! Odpusťte mi, prosím, tu cynickou poznámku. V těch dobách byl rodinný život nádherný, protože neexistovala žádná auta, nebyly televize, mikrovlnky, splachovací záchody, ba ani vakcíny, takže lidem ani nic jiného než držet pospolu nezbývalo. Rodinný klan udržoval hierarchii, kterou antropologové nazývají „Taková normální rodinka“. V ní má největší respekt nejstarší příslušník rodu, tedy babi Hanáková. Večer se celá rodina sešla a naslouchala tomu, jak tato osoba svěřuje mladším členům rodiny tradovaný a často vzpomínaný příběh z historie rodu: (Celý příspěvek…)

Xenofobní průvodce po turistech

Neděle, Červen 19th, 2005

Je léto, je krásně a do naší malé země proudí davy turistů z celého světa. Poznávají krásy státečku pod Řípem, mezi které patří namátkou Cheb, Borisovy Vary a Becherovka v Perlovce (a hypnogen v Becherovce). V Praze je poznáte snadno. Jsou to vždycky ti lidé, kteří vám překážejí v cestě a nemají oranžovou vestu.
Dělí se do několika základních skupin:

Amíci – Česko se pro ně smrsklo na budvar, chicks a levný McDonald. Chovají se neurvale a památky si fotí víceméně namátkou, protože je fotí i ostatní. Jakýkoliv výklad historie pro ně končí v okamžiku, kdy zjistí, že to neznají z filmu a je to starší než Barbara Bushová. Pokud jde o partu chlapů, fotí úplně něco jiného než památky (focení probíhá jen v případě, že nemají v ruce plechovku). Jako suvenýr si odvážejí africkou sošku z Pařížské. Vhodná věta první pomoci: „Fuck a duck!“

Angličani – To je cokoliv, co nedůvěřuje místní minerální vodě a tahá proto všude s sebou Evian, případně Vittel. Jsou spořádaní a obvykle milí. Asi proto, že jde nejčastěji o postarší manželské páry. Drží se osvědčených turistických míst, rádi se procházejí, a když jim moc nepředražíte jídlo, tak nekoušou. Jako suvenýr si odvážejí gigantickou matrjošku z Celetné. Vhodná věta první pomoci: „Don’t be afraid of it, it’s edible.“

Němci – východní – Nevychované stádo kreténů, kteří se pletou pod nohy, hlasitě hulákají, jsou rozcapení po celé šířce chodníku a vystavují na odiv svou značkovost (totéž platí ovšem i o staggerech z Londýna). Často jde o školní třídu na výletě. Pokud se vyskytnou v MHD, ozývá se z Darwinova hrobu hlasitý pláč. Jako suvenýr se snaží odvézt něco z veřejného majetku. Vhodná věta první pomoci: „Dir haben sie wohl ins Hirn geschissen!“

Němci – západní – Intenzivně předstírají, jak jsou celí hin z čehokoliv, co souvisí s Franzem Kafkou. Tvoří nejvíce lidí ze všech front před židovskými objekty. Jde-li o zájezd marnotratných důchodkyň ze Stuttgartu, projedou republiku na trase Karlovy Vary – Praha – Karlštejn – Český Krumlov v luxusních autobusech všech velikostí, které při zastavení před přechodem dusí svými výfuky všechny okolo. Když výjimečně vylezou z klimatizovaného vozidla, začnou nadšeně kdákat nad nejkýčovitějším možným porcelánem. Po chvíli šermování slovy se spoustou přehlasovaných písmen si neomylně koupí ten nejhnusnější kus, který jim pak bude doma stát na poličce hned vedle meteorologického domečku s panáčkem a panenkou, a umělohmotné Panenky Marie s dítětem a teploměrem na rouchu. Pohotovostní věta: „Selbstverständlich, es ist ein Originalwerk.“

Přičmoudlí – Španělé, Italové, a jiné podobné národy na solární pohon, které v lehkém dešti zápasí s návaly deprese. Čumějí po výlohách a tázavě zdvihají obočí v okamžiku, kdy jim okamžitě neuhnete z cesty. Jsou vlezlí a hlasití, pokud je přinutíte mlčet na několik sekund, padají mrtví k zemi. Rádi křičí z oken dopravních prostředků, dopravní předpisy jsou jim k smíchu a poté, co zcela vyčerpáni sejdou Václavák, sbírají v nejbližší kavárně síly na návrat do hotelu. Pohotovostní věta: „Tu amigo es más pesado que una chinche.“

Japonci – Vrazíte do nich, omluvíte se a oni si vás za to vyfotí. Často jde o dvě Japonky, které i v měřítku 1:1 vypadají jako z Legolandu. Postávají na rohu chodníků s mapou v ruce, přičemž se bezradně rozhlížejí po těch velkých budovách, které vůbec nejsou tak miniaturní jako na té mapě. Fotí cokoliv, co z japonského pohledu vypadá zvláštně. Tedy všechno, veřejné záchodky nevyjímaje. Okamžitá věta první pomoci: „Klikyhák domeček chatrč židlička? Mřížka zkosená mřížka trojitá čárka škrtnuté kolečko zřícený domeček!“

A pak bude září, čas, kdy se začne ozývat první chrchlání. Přijedou totiž Holanďani.

Praktické rady do Egypta

Pondělí, Srpen 30th, 2004

Po svém pobytu v Hurghádě si dovoluji předložit pár rad, jak lépe přežít dovolenou v Egyptě.

Rada první – buďte němý Číňan. To proto, že místní prodejci vás budou chtít dostat do svého krámku za každou cenu. Začíná to otázkou „Hi! Where are you from?“ a odpovíte-li Germany, Russia, Czechia nebo anglicky mluvící stát, jste ztraceni. Čechů už bylo v Egyptě tolik, že ze sebe prodejce vysype „Achoj jasemáš? Já bardzo dobrze!“ ani nemrknete. Bude vám vnucovat vlastně všechno. Sošky, těžítka, papyrus, alabastr, vodní dýmky… Jediná cesta, jak se vyhnout dvaceti takovým zážitkům na sto metrech ulice, je být za němého, koukat před sebe a jít dál. V žádném případě nekoukejte na jejich zboží, chápou to tak, že se vám líbí a chcete ho.

Rada druhá – nekupujte alabastrové skaraby. Ve všech obchodech mají to samé, sériovou výrobu, kdy je každý suvenýr podobný jako vejce vejci. Ani omylem neuvažujte o alabastrových skarabech, skleněných vodních dýmečkách či pyramidkách. Skleněné pyramidy jsou made in Czech Republic, alabastroví skarabové jsou z nabarveného pískovce a sádry a miniaturní vodní dýmky jsou tak křehké, že vám budou zůstávat v ruce. To proto, že byly předtím slepeny vteřinovým lepidlem. Chcete-li koupit papyrus, zmačkejte jeho roh v dlani, nebo se podívejte proti světlu. Pravý papyrus se po zmuchlání nerozpadne a při pohledu proti světlu má mřížovanou strukturu – proužky papyru jsou kladeny svisle a vodorovně. Falešný papyrus z banánovníku má proužky jen svislé.

Rada třetí – vodu z vodovodu nepoužívejte. Nikdy. Nevyplachujte si s ní ani ústa při čištění zubů, zejména ne, krvácejí-li vám dásně.

Rada čtvrtá – zahoďte české prášky. Tisíckrát můžete brát české prášky, faraonova pomsta vás stejně dostihne a nebudou vám vůbec platné. Faraonova kletba, tedy bolesti kloubů doprovázené horečkou a silným průjmem, je zkrátka přirozený turistický projev, zaviněný jiným klimatem a nezvyklými bakteriemi v jídle. Kupte si hned první den pro jistotu v lékárně Antinal, zabírá spolehlivě. Jistota je jistota, faraonova pomsta vás dostihne kdekoliv a kdykoliv. Teoreticky se jí můžete vyhnout výhradní konzumací balené vody a jídel, jako jsou těstoviny, okurkové saláty a zákusky. Naopak riskovat budete, pokud si k jídlu naložíte místní hrušky, dýně, kdoule, mango, papáju a jiné dužinaté ovoce. Bývá na Evropana přezrálé. Můžete si dát meloun, pokud nemá temně červenou dužinu s bílými vlákny od jader. To už je těžce přezrálý a riskujete ne průjem, ale sračku…

Rada pátá – nelekejte se porna. Egypťani si s češtinou moc hlavu nelámou. Zachovejte klid. Věta „Já znám Praha a taky porno“ neznamená, že by místní muslimové tajně na kazetách sledovali, jak Rocco Siffredi dobývá Prahu. Porno znamená Brno…