I kdyby se dopisová oddělení některých českých deníků a časopisů šťourala nudou v nose, jednu jistotu ve vrtkavé přízni čtenářů mají. Jmenuje se Jiří Janáček a je z jihočeských Kněžských Dvorů, kousek od Českých Budějovic. Do novin posílá své dopisy s obdivuhodnou vytrvalostí. Možná na nich jenom mění datum, protože jsou jeden vedle druhého jako přes kopírák.
Jeho jméno jsem nejdřív zaregistroval v Mladém světě před několika lety. Redakce si pod vedením Oty Klikara dovolila dát na titulní stranu magazínu fotku Báry Basikové, kterou pořídil Petr Škvrně. Zpěvačka fotografovi zapózovala vsedě na záchodě, nohy zkřížené, v ruce cigaretu.
Hubená a kouřící zpěvačka zapůsobila na Jiřího Janáčka jako červený hadr na býka. Jiří Janáček totiž nesnáší fotografie hubených žen a modelek, a tuplem nesnáší, pokud kouří. Tuto informaci stihnul za posledních několik let sdělit postupně redakcím Mladého světa, Blesku, Instinktu a jihočeské MF DNES. Některým i opakovaně, kdyby jim to náhodou nedocházelo.
Novináře nabádá, aby takové snímky neuveřejňovali. „Já tvrdím, že ženská krása je největší krásou na světě. Nikdy nezevšední a nikdy jí nebude dost. Souhlasíte? A dále tvrdím, že ženskou krásu dělají oblé a ladné tvary. Také souhlasíte? Anebo si snad myslíte, že znakem ženské krásy jsou vyčnívající klíční kosti, žebra a lopatky?“ vysvětlil zatím naposledy v rozhořčeném dopise Instinktu.
Jiří Janáček se kromě oblých tvarů ženského těla dere také za přírodu. „Byli jsme u Lipenského jezera pod Jenišovem, kde se nám velmi líbilo. Až na skleněné střepy na břehu. Paní Hana Vojtová z Trocnova sbírala úlomky do igelitového sáčku, ale kdyby chtěla sebrat všechny, sáček by asi neunesla,“ sdělil pro změnu svému oblíbenému deníku, MF DNES, v říjnu loňského roku.
Jen měsíc předtím trávil poctivý dopisovatel dovolenou na Šumavě. I o tento zážitek se podělil s MF DNES. „Prožil jsem krásný týden dovolené na Kvildě. Chodili jsme na túry panenskou pohraniční krajinou, o to krásnější, že ji nikde neroztínal násep a koleje. A vzpomněl jsem si na loňský zvrácený plán Českých drah propojit šumavská rekreační střediska železnicemi s uzlem pod Trojmeznou, tedy tam, kde je šumavská příroda nejzachovalejší. K tomu nesmí nikdy dojít! Šumava je zelený ostrov uprostřed přetechnizované střední Evropy, který musíme udržovat a zvelebovat. A nenechat jej znásilnit železnicemi,“ apeluje čtenář.
Ostatně, vlaky opravdu nemá rád. V roce 1997 těm samým novinám napsal, že by se měly zrušit všechny lokální železniční spoje. „Hlavní tratě bych však nechal. Ani já bych nechtěl jezdit autem po silnicích přeplněných náklaďáky s uhlím. Železničáři požadují od naší vlády stamilionové částky na budování jakýchsi rychlostních koridorů, v nichž by měly vlaky jezdit rychlostí 160 km v hodině. Kdo však bude jezdit v rychlovlacích, když vlakových cestujících valem ubývá? Jízdné rozhodně nebude levné, takže si je budou moci zaplatit jen ti movitější,“ brnknul na sociální strunu jihočeský Rychlý šíp.
Kromě kolejové dopravy ho rozčiluje také odplivování na ulicích („Navrhuji, aby policie trestala plivnutí na chodník nejméně stokorunovou pokutou,“ MF DNES, leden 1996), násilí ve filmech („Četl jsem, že tasmánská vláda teď hodlá zakázat filmy a videokazety propagující násilí. A co my, my nic?“, MF DNES, květen 1996) anebo tažení proti dvěma pumám, které napadaly stáda ovcí. „Škody způsobené pumami se se škodami z kouření srovnávat nedají a náš národ zásluhou kuřáků pomalu vymírá na rakovinu. Neměli bychom proto tedy raději vytáhnout do boje proti kuřákům než proti dvěma větším kočkám?“ vrátil se oklikou ke svému oblíbenému tématu na konci dopisu pro Blesk z letošního dubna.
Varoval i před stoupající nezaměstnaností. „Mám obavu, že k těm úmyslně hubeným z touhy po štíhlé linii budou přibývat i hubení z nedostatku stravy z řad nezaměstnaných,“ poznamenal jen tak mimochodem v dopise MF DNES z května 2000.
Srpnový výkřik v Instinktu je zatím jeho posledním dílem. Snad někde neuvidí vlak hubených kouřících modelek v kožiších z pumy. To by teprve byla smršť. V jednom ze svých dopisů do MF DNES se totiž před šesti lety svěřil: „V psaní vidím svůj smysl života a už jsem vydal čtyři sbírky básní.“
Doufám, že neobjeví kouzlo e-mailu…
