Posts Tagged ‘BBC’

Proč BBC tajila misi prince Harryho

Pondělí, Březen 10th, 2008

Výpadek ve zprávách
Princ Harry se vrací z Afghánistánu. Foto: Cpl Graham Taylor, Royal Air Force pro britské ministerstvo obranyJon Williams, editor mezinárodního zpravodajství BBC

Jednoduše řečeno, žurnalistika je od toho, aby sdělovala lidem věci, o kterých nevědí. Takže když ministerstvo obrany požádalo BBC, stejně jako další britská média, abychom neříkali našim divákům o možném vyslání prince Harryho do Afghánistánu, bylo to něco, o čem jsme přemýšleli dlouze a těžce.

Zatajování ve zprávách je neobvyklé, ale ne vzácné. Mezi policií a sdělovacími prostředky panuje dohoda ohledně zpravodajství o únosech – policie má právo požádat média, aby neinformovala o únosu, pokud stále probíhá vyjednávání a mohlo by to zkomplikovat propuštění rukojmích; na oplátku přijímá odpovědnost za přísun aktuálních informací a zveřejnění celého příběhu před kamerou, jakmile se situace uklidní. Jsou-li ohroženy životy, není vždy ku prospěchu věci, aby měla veřejnost všechno jako na talíři.

Loni v létě, v den, kdy byl v Gaze propuštěn ze zajetí můj kolega Alan Johnston, se náčelník generálního štábu sir Richard Dannatt setkal s editory, aby s nimi uzavřel pro takový případ dobrovolnou dohodu. Byl velmi upřímný; Harry chtěl dělat kariéru v armádě a potřeboval umístit někde, kde by mohl dělat to, k čemu byl vycvičen, byť by to mělo být na pouhý jeden den.

Po pěti měsících diskusí bylo dosaženo – při použití únosové dohody jako modelu – mezi ministerstvem obrany a britskými médii porozumění; nebudeme spekulovat nebo informovat o princově umístění, abychom minimalizovali nebezpečí pro něj i ostatní. Na oplátku jsme k němu získali přístup před, během a po jeho pobytu v Aghánistánu. Byla to dobrovolná dohoda – kterákoliv z organizací se mohla kdykoliv rozhodnout, že ji přestane dodržovat. Bylo nám – a ostatním britským vysílatelům a novinám – jasné, že nebudeme o jeho umístění informovat.

Během uplynulých deseti týdnů tak natáčely stanice BBC, ITV a Sky News s princem Harrym – poprvé jsme s ním byli v tak blízkém a neformálním kontaktu. Pořídili jsme s ním rozhovor v Clarence House uprostřed prosince, těsně předtím, než byl vyslán do Afghánistánu, strávili jsme s ním nějaký čas začátkem ledna, kdy se usazoval na základně v provincii Jižní Helmand a nejčerstvěji jsme s ním točili minulý týden na novém umístění v provincii Helmand.

Popravdě je překvapivé, že dohoda vydržela tak dlouho. Nám – a dalším britským vysílatelům – bylo jasné, že nebudeme o jeho umístění informovat. Ale stejně tak nám bylo jasné, že nebudeme podvádět diváky.

O prvním svátku vánočním, kdy jak princ William, tak princ Harry společně s dalšími členy královské rodiny nastoupili v Sandringhamu řádnou službu, jsme se s ministerstvem obrany dohodli, že řeknou, že oba princové tráví Vánoce se svými regimenty – William nastoupil vánoční službu dobrovolně, aby pomohl svému bratrovi! Bylo to urychleno pátráním jedné americké televizní sítě, kterou musel o celé věci někdo informovat.

Nedávno, v úterý [26. února], se německé noviny Bild začaly ptát „kde je princ Harry?“ a spekulovaly o drbu, že „šel do války“. Shodli jsme se, že celý článek byl spekulativní a omezen na stránky deníku, takže dohodu s ministerstvem neporušíme.

Včera [28. února] pak vydal web Drudge Report, americká stránka známá odhalením příběhu vztahu Billa Clintona s Monikou Lewinskou, tuto zprávu na své titulní straně. Hra byla ztracena. Jak my, tak ostatní vysílatelé, jsme se s ministerstvem obrany shodli, že už je to venku a bylo by chybné neříct divákům, o co tady jde.

Nedělalo se nám to lehce – žádné další „dobrovolné dohody“ momentálně nejsou, není nic, co bychom vám zamlčovali. Až do včerejška věděla o tomto příběhu jen hrstka lidí v BBC – věřte mi, že zachovat tajemství před jinými novináři je těžká práce! Běžně je naše práce tyto věci zveřejňovat, ne je před vámi skrývat. Ale tady nikdy nešlo jen o bezpečnost prince Harryho, šlo tu také o bezpečnost vojáků, kteří s ním sloužili. Žádný editor nechce být zodpovědný za zvýšení rizika, kterému tam už čelí ze strany Talibanu. Nemyslím, že by nám za to naši diváci poděkovali.

Původně vydáno na blogu editorů BBC 29. února

Skutečná výhoda webu 2.0

Pondělí, Březen 3rd, 2008

Reportážní hmyzBarcelona je krásné město, když si odmyslíte katalánské jídlo a chaotické pojetí služeb. Na odbavení na tamním letišti při odletu budu ještě dlouho vzpomínat, nemluvě o jídlech, na která budu – řečeno se Šimkem – mlsně vzpomínat ještě v záchrance. Kulometně žvanící národ na solární pohon zkrátka není stavěn na restaurační stravu. Zato v jiných oborech panuje ukázková přezaměstnanost. Nástup do letištního autobusu totiž probíhá tak, že jeden chlap vybírá peníze, druhý vám podá lístek a třetí vám ho označí.

Katalánské město hostilo odborné setkání evropských médií veřejné služby, tradiční konferenci Multimedia Meets Radio. Přehlídku šikovných nápadů uzavíralo vystoupení Michaela Mullana, který má v Evropské vysílací unii na starosti rádia. Ve své prezentaci mimo jiné zmínil roztomilé narušení vysílání BBC. Britská stanice přenášela sportovní zápas mezi dvěma africkými zeměmi, když tu náhle obraz zastínil hmyz, který drze přistál na jedné z kamer. Vzhledem k tomu, že kamera zrovna přibližovala hráče, vypadal opravdu giganticky a ze zápasu nebylo prakticky nic vidět.

Mullan ale zmínil také fenomén webu 2.0. Podle jeho slov interaktivnější pojetí webu mnoho věcí usnadnilo. „Zatímco dříve, když se ve vysílání odehrála nějaká změna, museli posluchači sednout a psát naštvané dopisy, teď o tom blognou a nahrají k tomu podcast,“ glosoval Mullan. Bohužel jsem nepostřehnul, jak se na to tvářil blogger Ewan Spence, podle vlastní vizitky (kterou mi podal ve chvíli, kdy viděl, že mám diktafon) viceprezident The Podcast Network. Také on vystupoval v několika panelech – a pochopitelně o svých dojmech videoblognul. Celých osm minut!

Potřebuje demokracie veřejnoprávní média?

Pátek, Září 23rd, 2005

Včerejší podvečer patřil v pražském Institutu CERGE-EI diskusi na téma „Potřebuje demokracie média veřejné služby?“, kterou pořádala diskusní skupina Osma. Do panelu zasedli filozof Václav Bělohradský, politolog Jacques Rupnik a profesor Cardiff Law School Jiří Přibáň. „Média přestávají být kulturním statkem,“ řekl na úvod moderátor večera Karel Hvížďala. Nastínil teorii, že být vydavatelem je dnes už totéž jako vyrábět holínky. S rozvojem nových médií klesá vliv státu na jejich chod. „Stát ztratil monopol na dějiny,“ okomentoval tento vývoj Hvížďala.

Naopak média ztratila vliv na politiku. Alespoň se tak domnívá Jiří Přibáň. „Nemůžeme mít tu představu, že média utvářejí politiku a politika utváří média. (…) Média nemohou diktovat politiku. Většina českých tištěných médií je orientována spíše pravicově, přesto máme od roku 1998 levicovou vládu,“ uvedl příklad. Fungování médií veřejné služby se podle něj odvíjí od struktury společnosti. „Média veřejné služby budou mnohem snadněji budovat ve Velké Británii, kde má veřejná sféra velký význam,“ konstatoval Přibáň a pokračoval: „Tam, kde veřejná sféra není, nelze očekávat, že ji média vytvoří.“ „Británie je země, kde je radost být novinářem, a kde není radost být politikem,“ pochválil ostrovní stát. Přibáň pochybuje také o výchovné funkci sdělovacích prostředků v rozvinutých státech: „Média mohou mít socializační funkci v agrárních zemích.“ I zde posloužil příkladem – vzdělávací úlohu má televize v Indii, kde je přes čtyřicet procent obyvatel negramotných.

Podle Jacquese Rupnika je role veřejnoprávního sektoru oslabena vlivem globalizace, deregulace a privatizace. Zamyslel se mimo jiné nad tím, zda konec monopolu v médiích opravdu přináší nezávislost zpravodajství, zda rozvoj trhu automaticky znamená různorodost nabídky a nad tím, jak se média vyrovnávají s fragmentací společnosti. „Pamatuji se, jak jsme ten večer, kdy byla založena Nova, seděli s Pavlem Tigridem, a velmi jsme to oslavovali,“ zavzpomínal na konec televizního monopolu v Česku. Ovšem vzápětí dodal: „Přišla Nova a dostavilo se to, čemu se říká berlusconizace.“ Iluze o politické nezávislosti soukromých médií, ve kterou s Tigridem doufali, tak padla. Komerční televize jako taková podle něj není nezávislá. „Britská veřejnoprávní média, třeba BBC, byla během války v Iráku nezávislejší na vládě, než soukromé, tzv. nezávislé kanály ve Spojených státech,“ připomněl Rupnik chování americké televize FOX News, jejíž reportéři ve svých vstupech z Bagdádu směšovali zprávu a komentář, čímž rozdíl mezi oběma útvary zcela smazali. „Doufám, že odpůrci války se teď stydí,“ poznamenal například jeden z nich, zatímco televize přenášela záběry strhávání sochy Saddáma Husajna.

Rupnik se pak vrátil k programové nabídce stanic. „Exploze deregulace a privatizace sice způsobila, že máme více programů, ale ty mají stejnou šablonu programu. Vysílají stejné pořady se stejnými baviči, vysílají stejné reality show…,“ shrnul. „Veřejnoprávní média žijí v naprosté schizofrenii. Na jednu stranu se snaží konkurovat soukromým stanicím. Na druhé straně mají jakési kulturní poslání,“ doplnil.

Pozici médií veřejné služby podle Rupnika ztěžuje i postupující fragmentace společnosti, která se dělí na komunity. S technickým rozvojem může mít každá komunita svá média. Ve Francii třeba vysílá specializovaná televize pro Židy nebo pro homosexuály. „Samozřejmě, veřejnoprávní média mohou být zrušena,“ připustil Rupnik. Ze společnosti ale potom vymizí protiváha politických institucí. S takovým nátlakem se setkala například BBC právě během války v Iráku, ale ustála ho.

Slova se po Rupnikovi ujal Václav Bělohradský. Za nejstarší definici veřejného mediálního prostoru považuje slova Hérakleita z Efesu: „Vidící mají jeden svět společný, spící se obracejí každý do svého světa.“ Italský spisovatel a filozof Umberto Eco se zase domnívá, že veřejnoprávní média by měla být impulsem pro „změnu zevnitř“. Měla by přeměňovat informace v „sociální energii“, tedy chuť něco dělat, na něčem se podílet.

Bělohradský hovořil i o postavení veřejnoprávních médií v Itálii. „V každé katolické zemi je strach ze svobody slova,“ řekl na úvod. Lidé očekávají, že to, co si mají myslet, jim řekne kněz – a stejně chápali do doby, než na scénu přišel Silvio Berlusconi, i oficiální zpravodajství RAI. Tato televize totiž do té doby diktovala nejen chápání událostí, ale i obecný vkus. Donekonečna například rotovala ty samé písničky, poté se rozhodla, že už nejsou v módě a nasadila jiné. Italům se však stýskalo po těch „zakázaných“. Měli však smůlu, protože RAI už se rozhodla jinak. Berlusconi tak, ač socialista, zavedl velmi svobodné soukromé televize, v podstatě podle Bělohradského osvobodil tamní televizní vysílání. Avšak v okamžiku, kdy se chopil moci, objevil se „druhý“ Berlusconi, který ze své politické strany udělal v podstatě firmu. Následoval útok na veřejnou televizi, jehož výsledkem je cenzurní chování.

Účastníci debaty se závěrem shodli, že veřejnoprávní média v demokracii potřebná jsou, ale mají obtížné postavení kvůli tomu, že politici nepřijali dělbu moci. V Česku také chybí profesní standardy a novinářská odborová organizace. Záznam z bezmála dvouhodinové diskuse přinese příští týden Český rozhlas.

O pořadu Celonárodní test

Středa, Březen 12th, 2003

Chcete vědět, co bude tříhodinová show, testující inteligenci českého národa, vlastně zač? Podívejte se, jak ji dělají ve světě a možná vám bude pár věcí jasnějších.
(Celý příspěvek…)