Napsal Filip Rožánek dne 01. 12. 2009 — Umístěno v rubrice Ze života
Tagy: cestování, hotel, hotely, Švýcarsko, turistika, ubytování, Ženeva
Ženeva je krásná. Podruhé ještě víc, než byla na první pohled. Na každém kroku zakopnete o městskou dopravu, která někam jede. Pravda, v některých spojích není úplně jasné, kam jedou a zda se na ně nevztahuje některá z výjimek, lakonicky shrnutých v poznámce „Tato linka není v provozu každý den“. Ale kdo by to řešil, když je jízdenka pro turisty zadarmo? Jednu si vyzvednete na letišti a dojedete díky ní do hotelu, druhou vám dají přímo na recepci a platí až do odletu.
Ubytoval jsem se mimo centrum. Ne úplně úmyslně, ale… v téhle čtvrti není jen ticho, ono je v ní superticho. Skoro slyšíte, jak bezplatným bezdrátovým připojením proudí pakety. Co rozhodně slyším, to je občasné probliknutí vánoční výzdoby za oknem. Takové to neonové „bzz… bz.. bzz“, které v amerických filmech doprovází záběry do pochybných uliček, v nichž se mimo záběr odehraje něco opravdu ošklivého.
Mé ubytování má své drobné nedostatky, které během krátkého pobytu přežiju, ale aspoň si z nich můžu dělat šoufky. Praktický konverzační slovníček ve francouzštině by na základě mých zkušeností musel mít zhruba tuto podobu:
- „V mé koupelně je zima jako v psinci.“
- „Oceňuji, že vaše zásuvky navrhoval Picasso, ale jak se do nich zapojuje tato zástrčka?“
- „Na mém potvrzení k adaptéru je chybné číslo pokoje.“
- „Jak to myslíte, že je to záloha ve švýcarských francích?“
- „Máte snad ještě menší a užší pokoj, než je tento?“
- „Odneste, prosím, postýlku pro německou dogu a vybavte můj pokoj postelí standardní velikosti.“
- „Chtěl jsem postel o délce Napoleona a půl.“
- „V mém koberci je spálenina od cigarety, znázorňující zřejmě vodotrysk Jet d’Eau.“
- „Velmi mne potěšila Vámi poskytnutá ukázka švýcarské čokolády na uvítanou, na svém pokoji bych však spíše uvítal ručník. Čokoláda reaguje s vodou nevhodně.“
- „Můžete mi, prosím, poradit, jak odstranit zmrzlou čokoládu ze sprchového koutu?“
Na druhou stranu, jsem rád, že tu vůbec jsem. Když jsme odlétali z Ruzyně, resetovali piloti Swiss Air palubní počítač. Nejspíš instalovali bezpečnostní záplaty.
Komentáře nejsou povoleny
Napsal Filip Rožánek dne 30. 11. 2009 — Umístěno v rubrice Dave Barry, Zábava
Tagy: chyba, důvěryhodnost, fabulace, Jayson Blair, Jessica Lynch, Média, novináři, noviny, plagiáty, The New York Times, žurnalistika
This is funny, trust us
(Originál poprvé vyšel 20. července 2003.)
Dostali jsme strach, a tím „my“ myslím nás od novinařiny (motto: „A co jako, VY snad chiby neděláte?“). Slýcháme totiž, že vy, čtenáři, jste v nás ztratili důvěru. Průzkumy odhalují, že co se týče důvěry veřejnosti, klesla média na žebříčku pod prodejce ojetých aut, únosce, tasemnice, Hitlera a bezpečnostní pokyny v letadle. (Ale pořád jsme kousek před právníky.)
Komentáře nejsou povoleny
Napsal Filip Rožánek dne 27. 11. 2009 — Umístěno v rubrice Internet
Tagy: Český rozhlas, Internet, Křišťálová Lupa, ocenění, Paměť národa, zpravodajství
Od včerejšího večera je známo, kdo si vybojoval nejvyšší příčky v jednotlivých kategoriích soutěže Křišťálová Lupa. Ocenění si přebrali všichni, dokonce i Jan Václav Čep si došel pro anticenu. Rozbil mu ji osobně ředitel pořádající společnosti Internet Info Ján Simkanič.
Tomáš Ha!nák moderuje Křišťálovou Lupu 2009. Foto: Ivana Dvorská
Vyhlášení v pražském divadle Archa ovládla krize. Polystyrenové křivky, které na pódiu znázorňovaly ekonomický propad, přesto do konce večera nevydržely, protože padly za oběť souboji Tomáše Hanáka s Jiřím Macháčkem. Hanák ostatně moderoval skvěle, i když léta žil v dojmu, že „áj tý“ (IT) je způsob, jak si v Londýně objednat čaj. Navíc se ukázal jako ekonomický věrozvěst, když připomněl, že vývoj hospodářské situace má tvar písmene W – a v internetovém podnikání dokonce WWW…
Seznam oceněných najdete na stránkách ankety. Český rozhlas měl v Křišťálové Lupě dva zástupce – zpravy.rozhlas.cz v kategorii Média – všeobecná a Paměť národa v Projektu roku, o kterém rozhodovala odborná porota. Souboj s vítězným Ontheroad.to byl docela těsný a komentáře porotců potěšující.
Jediné, co mě na Křišťálové Lupě zarazilo, byla skutečnost, že několik odborných porotců nehlasovalo ani v jedné z celkových tří kategorií, o nichž rozhodovali. Jestli nevěděli, co tam mají napsat, tak měli napsat tu Paměť národa! :)
Nuže, letošní lupy jsou vrženy, tak směle do dalšího ročníku!
1 komentář
Napsal Filip Rožánek dne 03. 10. 2009 — Umístěno v rubrice Dave Barry, Zábava
Tagy: domácí práce, domácnost, úklid, věda, výzkum
Why men can’t help it
(Originál vyšel 23. listopadu 2003)
Rád si o sobě myslím, že jsem skromný. (Taky si o sobě myslím, že nahý jsem k nerozeznání od Brada Pitta, ale to sem teď nepatří.)
Každý ale někdy musí předvést své peří, a moje chvíle nadešla právě teď. Čerstvě vydaná kniha potvrdila mou teorii, se kterou jsem poprvé přišel v roce 1987 ve sloupku, který objasňoval, proč jsou chlapi fyzicky nekvalifikovaní k uklízení. Problém je v tom, argumentoval jsem, že muži – kvůli strašné genetické vadě – prostě nevidí špínu, dokud jí není dost na to, aby se z ní stalo pole vhodné k osázení. Muži jsou tím ve značné nevýhodě oproti ženám, které odhalí byť jedinou molekulu prachu na vzdálenost šesti metrů. To vysvětluje, proč se muž a žena mohou dívat na úplně stejnou koupelnovou skříňku, a zatímco muž – stižený Genetickou Mužskou Prachovou Slepotou (GMPS) – shledá povrch skříňky dost čistý na to, aby se na ní dalo operovat srdce, žena naopak onu skříňku skoro ‘nevidí’ pro hemžící se kolonie bakterií, které mají tvar skříňky. Žena je schopná strávit dvě hodiny pucováním držáku na zubní kartáčky a stále nebýt dost spokojená; zato když požádáte muže, aby vyčistil celou newyorskou podzemku, nakráčí do ní s jedinou lahvičkou jaru a jednou papírovou utěrkou, vyleze o 25 minut později, sice unavený, ale zato spokojený s odvedenou prací.
Když jsem tehdy napsal o Genetické Mužské Prachové Slepotě, stěžovalo si hodně rozzlobených čtenářů, že podporuju stereotypní sexistické myšlení a hledám jenom chabé výmluvy, jak zakrýt skutečnost, že všichni chlapi jsou jenom líný prasata. Všechny tyhle rozzlobené dopisy přicházely od jednoho pohlaví, které nebudu konkretizovat, snad kromě jednoho vzkazu: Vidíte, ženský? Teď mám vědecky potvrzeno, že jsem měl pravdu.
Ten důkaz vyšel v knize s názvem „Na co asi myslí? Jak opravdu funguje mužská mysl“. Osobně jsem tu knížku nečetl, protože jako redaktor jsem příliš zaneprázdněný tím, že o ní píšu. Ale podle článku agentury Reuters kniha uvádí, že mužský mozek „na rozdíl od ženského mozku méně rozeznává detaily, a proto prach a špínu nevnímá a dokonce ani necítí stejně“. Chápete? My nevidíme ani necítíme bordel! Máme to takhle: „Jaký zimní pneumatiky v kuchyni? Jo tyhle zimní pneumatiky v kuchyni.“
A to je jenom jeden z rozdílů mezi mužským a ženským mozkem. Jiný rozdíl je v části mozku, zvané cingulate gyrus, v níž je centrum emocí. Agenturní článek se cingulate gyru nevěnuje, ale předpokládejme, že u žen má velikost zralého melounu, plného obrovského množství složitých, do nekonečna přepočítávaných emocionálních dat, zahrnujících stovky, možná tisíce lidských vztahů; kdežto u mužů je to zhruba burák, plný klíčových fotbalových momentů.
Při každé příležitosti se ukazuje, že ženský mozek vylučuje více oxytocinu a serotoninu, což jsou sloučeniny, které podle biologů vyvolávají u lidí pocit, že mají málo bot. Ne, vážně, tyhle sloučeniny mohou za soucit s jinými lidmi, což vysvětluje, proč se ženy tak rády dělí o své pocity.
Některé ženy (a teď myslím svou manželku) se dokáží tři dny dělit o pocity z události, která ve skutečnosti trvala asi osm sekund. Na druhou stranu, my muži nejevíme ochotu se dělit o své city, především pak proto, že žádné nemáme. Vážně. Zeptejte se jakéhokoliv chlapa: většinu času, když vypadáme, jako že o něčem přemýšlíme, nám v mozcích rezonuje tichý brum. Proto, když spolu mluví muž a žena, jsou všechny mužské odpovědi ve stylu „hmmm“. To ženu frustruje, kterou zajímá, co si muž doopravdy myslí. Ve skutečnosti si muž doslova myslí „hmmm“.
Každopádně, když si podle toho článku agentury Reuters chlap lehne na gauč, místo aby sdílel city se svým kámošem, vezme dálkový ovladač a sjíždí všech 750 televizních programů při přepínání kanálů co půl sekundy (nebo trošku později, když je nějaká scéna, kde se zrovna skóruje, bojuje, střílí, bourá v autě nebo jsou vidět prsa), neměl by jeho kámoš dojít k chybnému závěru, že je to necitlivý debil. Ve skutečnosti reaguje na tyhle vědecké biologické mozkové sloučeniny, které ho z vědeckých důvodů nutí, aby se takhle choval, jak podrobně rozebírá vědecká kniha „Na co asi myslí? Jak opravdu funguje mužská mysl“, kterou upřímně vřele doporučuji.
Na závěr bych dodal, že není pochyb, že tohle byl jasnej faul.
© 2009 Dave Barry. Published by The Miami Herald Media Company
Komentáře nejsou povoleny
Napsal Filip Rožánek dne 06. 09. 2009 — Umístěno v rubrice Společnost
Tagy: cizí jazyky, jídlo, komunikace, obchod, služby
Část soboty jsem trávil na cestách. Protože jsem měl v Liberci zhruba hodinu a půl čas, než si to na nádraží přisupí rychlík, vydal jsem se podívat, co je ve městě nového a spojil to s obědem. Uvelebil jsem se v bageterii. Milá obsluha, vstřícný přístup, vypadalo to, že ta dlouhá doba uběhne jako nic…
…a jak jsem si tak lebedil, vcházeli do bageterie turisti. V Liberci jsou to hodně Němci, ale zaslechl jsem taky angličtinu. Za tu dobu, co jsem tam seděl, jich přišlo asi šest – v celkovém počtu zákazníků za hodinu a půl to bylo poměrně vysoké číslo.
Hodně z těch šesti jich odešlo s nepořízenou. Prodavačka, která byla opravdu kvalitně proškolená a nabízela v češtině málem modré z nebe, totiž neuměla žbleptnout ani slovo anglicky nebo německy. Co hůř, nezvládala to ani výše postavená kolegyně, která stála u vedlejší pokladny. A aby si turisti náhodou nevyskakovali, obě holky nejevily sebemenší snahu se domluvit, byť by to mělo být rukama nohama a s tázavým výrazem nad jednotlivými fotkami baget.
Do provozovny přišel například anglicky mluvící muž, který chtěl několik croissantů, ale ne všechny se stejnou náplní. „Hello,“ pozdravil, a v bageterii jako by se okamžitě objevila virtuální cedule „Cizincům nenaléváme“. „Dobrý den,“ opáčila na anglický pozdrav prodavačka, aby dala řádně najevo, že tady bude dotyčný buď mluvit česky, nebo potáhne o dům dál.
Muž požádal, zda by mohl dostat tři čokoládové croissanty a čtyři jiné. „Máme jenom tyhle tři,“ houkla v odpověď obsluha, která naštěstí pochopila, že když má dotyčný na ruce zvednuté tři prsty a ukazuje na croissant, asi to nebude gesto, že na naši planetu přichází v míru. „Jestli jich chcete víc, musíte si počkat dvanáct minut,“ dodala, čímž zmatený výraz na mužově tváři věru nerozjasnila. Návštěvník svou prosbu pro jistotu zopakoval s důrazem na slovo „chocolate“. „No nemáme,“ dozvěděl se. „Oh,“ pochopil, pravděpodobně podle slova „no“. Po dalších pár minutách podobné česko-anglické konverzace odcházel s pytlíkem pár croissantů a rezignovaným výrazem ve tváři, který napovídal, že k příštímu nákupu obyčejného pečiva si vezme certifikovaného tlumočníka.
Podobný přístup, kdy se na snahu o domluvu v cizím jazyce odpovídá zásadně jazykem mateřským, jsem zaregistroval snad ještě v Itálii. Když už jsem na Sardinii natrefil na obchod, který zrovna neměl siestu, nebo na obchod, kde prodavačky a prodavači nepostávali na ulici, jako by je zrovna fotili na obálku Vogue, ale za pultem, tak se ukázalo, že živelné italské brebentění úspěšně odolává jakémukoliv pokusu o přerušení dotazem v cizí řeči.
Prodavačky v bageterii asi v Itálii byly na zájezdu. Za chvíli totiž přišel starší německý manželský pár. „Guten Tag,“ pozdravili, „haben Sie bitte…“ A dál se nedostali. „Nein,“ vzepjala se k odporu mladší prodavačka, a aby svá slova podpořila, zkřížila si ruce na hrudníku. „Vidíš to, zase Němci,“ obrátila se na svou kolegyni s lehce tázavým výrazem. Němci pokrčili rameny, když Nein, tak holt Nein, a odešli.
Než jsem odešel, obdobných scének se odehrálo několik. Jediní, kteří vždycky uspěli, dostali to, co chtěli a odcházeli spokojení, byli česky mluvící zákazníci. Ti ostatní neměli šanci, i když měli snahu. Prodavačky na tom byly opačně: dostaly šanci, ale neměly sebemenší snahu.
Vzpomínal jsem u toho na Madeiru, kde aspoň pár vět v cizím jazyce uměla kdejaká prodavačka suvenýrů i ve vesnici na severním pobřeží. U nás se oblast služeb během dvaceti let přesunula z gulášového socialismu do gulášového kapitalismu. Když jsem nasedal do rychlíku, aspoň mě potěšilo, že přijel včas, byl čistý a průvodčí se chovala k cestujícím mile. Možná ten guláš začíná místy řídnout, překvapivě zrovna na železnici.
2 komentářů