Blok Filipa Rožánka

Ženeva je krásná. Podruhé ještě víc, než byla na první pohled. Na každém kroku zakopnete o městskou dopravu, která někam jede. Pravda, v některých spojích není úplně jasné, kam jedou a zda se na ně nevztahuje některá z výjimek, lakonicky shrnutých v poznámce „Tato linka není v provozu každý den“. Ale kdo by to řešil, když je jízdenka pro turisty zadarmo? Jednu si vyzvednete na letišti a dojedete díky ní do hotelu, druhou vám dají přímo na recepci a platí až do odletu.

Ubytoval jsem se mimo centrum. Ne úplně úmyslně, ale… v téhle čtvrti není jen ticho, ono je v ní superticho. Skoro slyšíte, jak bezplatným bezdrátovým připojením proudí pakety. Co rozhodně slyším, to je občasné probliknutí vánoční výzdoby za oknem. Takové to neonové „bzz… bz.. bzz“, které v amerických filmech doprovází záběry do pochybných uliček, v nichž se mimo záběr odehraje něco opravdu ošklivého.

Mé ubytování má své drobné nedostatky, které během krátkého pobytu přežiju, ale aspoň si z nich můžu dělat šoufky. Praktický konverzační slovníček ve francouzštině by na základě mých zkušeností musel mít zhruba tuto podobu:

• „V mé koupelně je zima jako v psinci.“
• „Oceňuji, že vaše zásuvky navrhoval Picasso, ale jak se do nich zapojuje tato zástrčka?“
• „Na mém potvrzení k adaptéru je chybné číslo pokoje.“
• „Jak to myslíte, že je to záloha ve švýcarských francích?“
• „Máte snad ještě menší a užší pokoj, než je tento?“
• „Odneste, prosím, postýlku pro německou dogu a vybavte můj pokoj postelí standardní velikosti.“
• „Chtěl jsem postel o délce Napoleona a půl.“
• „V mém koberci je spálenina od cigarety, znázorňující zřejmě vodotrysk Jet d’Eau.“
• „Velmi mne potěšila Vámi poskytnutá ukázka švýcarské čokolády na uvítanou, na svém pokoji bych však spíše uvítal ručník. Čokoláda reaguje s vodou nevhodně.“
• „Můžete mi, prosím, poradit, jak odstranit zmrzlou čokoládu ze sprchového koutu?“

Na druhou stranu, jsem rád, že tu vůbec jsem. Když jsme odlétali z Ruzyně, resetovali piloti Swiss Air palubní počítač. Nejspíš instalovali bezpečnostní záplaty.

Někdy v únoru mi přišel mail z Afriky, který mi ani nenabízel převod několika milionů dolarů, ani si nestěžoval na zoufalou situaci vdovy po některém z diktátorů. Naopak to byla potěšující nabídka, jestli bych nechtěl přednášet na konferenci o nových médiích a digitálním vysílání. Místo konání: Johannesburg, Jihoafrická republika.

Souhlasil jsem, a tak teď sedím v hotelu nějakých devět tisíc kilometrů od Prahy. Dávám dohromady poslední snímky v PowerPointu a za okny mám kriketové hřiště. Severní část Johannesburgu během krátké doby vyrostla v obchodní a konferenční zónu. Celé město se navíc připravuje na červen příštího roku, kdy bude hostit světové mistrovství ve fotbale. Na každém kroku se proto něco staví, něco opravuje, něco bagruje, vznikají nové letištní terminály, autobusové zastávky a silniční tahy.

(Celý příspěvek…)

Dotyková informační tabule v obchodním centru Chodov má zjevně ještě své chyby.

Nejsem vinař. U vína většinou poznám jenom barvu a to, jestli mi chutná. Ani kdybyste mi názorně předvedli,  že sklepmistr měl ischias, půda byla toho roku mimořádně kyprá s příjemnou kyselostí a v hroznech se odrážejí tóny broskve a zrezlého vodovodního potrubí, já dál uvidím jen červenou tekutinu ve sklence.

I tak jsem si během uplynulých let našel oblíbená vína, na která spoléhám. Jenom bych si měl odvyknout číst jejich etikety. Dnes mě na jedné zarazilo, že mám cítit lesní ovoce, zatímco cizojazyčný nápis kromě lesního ovoce upozorňoval i na stopu zrajícího sýra a ostře kořeněného masa.

Někdo se soudil, že ve víně cítí něco jiného, než výrobce? :-)

Chvíli jsem si s takovou představou pohrával. Proč vlastně etikety vín ještě nemají informace pro alergiky? („Rulandské bílé, pozdní sběr. Neobsahuje soju, laktózu ani ořechy. Ořechy můžete pouze cítit. Pokud vám vůně ořechů způsobí problémy, kontaktujte svého lékaře. Vyrobeno v závodě, jehož majitel chová i slepice.“). Mohl by se objevit i nějaký ochranný evropský letáček s upozorněním na vedlejší příznaky a rizika. „Víno obsahuje alkohol. Nepijte, když řídíte. Pijte odpovědně. Nadměrná konzumace vyvolává opilost. Toto víno již není podle evropské direktivy Cabernet Sauvignon, neboť má příliš uzavřený buket. Informace pro spotřebitele na bezplatné lince…“

Ale dost možná mají cizinci jenom citlivější nos. Tak – na zdraví!

Mám Italy rád. Dávají člověku naději, že s námi to až tak špatné není :).

Mám tu čest trávit teď několik dní na Sardinii. Dopravila mě sem Alitalia krátce předtím, než začala zavírat krám. A dobře jí tak, ostatně zpátky letím s někým jiným. Firma se zálibou v hnusném odstínu zelené barvy cestou do Říma servírovala cestujícím piškotovou buchtu (dvoubarevná „torta“) a kelímek vody, případně „sendvič“ (totožné piškotové těsto, ale se sýrem, jak jsem si všimnul u cestujícího na vedlejším sedadle). V Římě mi pro změnu ztratili kufr. Naštěstí ho den po mém příletu na Sardinii našli. Když jsem vyplňoval reklamační formulář, slečna za přepážkou krčila rameny. „Ono jak je víc letů z Říma, tak se to vždycky úplně pomíchá. Ale dneska ještě přiletí nějaké zpožděné lety, třeba budou mít vaše kufry tam,“ pravila s nadějí v hlase. Mezitím za mnou v hale jezdilo na pásu asi devět kufrů, které nepatřily nikomu z našeho letu.

Němec, co své zavazadlo postrádal také, měl větší štěstí. Jeho batůžek přiletěl dvě hodiny před ním. Taky nemusel přiletět vůbec. Když nás aerobus v Římě vezl z letadla do haly, míjeli jsme jeden kufr jen tak uprostřed letištní plochy. Byl, chudáček, celý opuštěný.

Zatímco batůžek letěl na Sardinii, my, kteří jsme ho měli brzy následovat, jsme stepovali v přestupní hale na letišti Řím-Fiumicino. Italové mají totiž na všechno dost času. Zejména na zákazníky. U přepážky společnosti Meridiana, která nás měla na Sardinii dopravit, se utvořil chumel lidí. Dva muži, kteří měli přepážky obsluhovat, se pohodlně opřeli a povídali si. Když si to všechno řekli, jako na povel se otočili k cestujícím a začali jim vydávat palubní vstupenky. Po pěti minutách se zas otočili k sobě, o něčem se zhádali, klidně s vytištěnými vstupenkami a pasy v rukou, a teprve pak nerušeně pokračovali.

Do odletu zbývalo dost času, tak jsem prošel duty free obchody a dal si menu v letištní pizzerii. Ale když jsem pak přišel ke gate, zjistil jsem, že chumel se od přepážek přesunul ke vstupu, kde s někým rozčileně diskutuje. Uprostřed chumlu stál zaměstnanec aerolinek, rozpačitě držel mikrofon a omlouval se, že let má půl hodiny… vlastně hodinu zpoždění, jen to zapomněl sdělit. Cestující na to přišli až tak, že každý měl na svém palubním lístku jiný čas nástupu, lišící se tu o 30 minut, tu o 60. Nikdo z aerolinek totiž neměl tu odvahu, aby to nejen vyhlásil, ale aby to změnil i na displeji s časy odletů. Tam pořád stálo, že odlétáme včas.

Už na Sardinii jsem poznal, že chaotičnost, uřvanost a letargický přístup k čemukoliv je zkrátka běžný projev obyvatel Itálie. Vezměte si jenom dopravu: blinkry neexistují, stopky málem taky ne, z křižovatky se odbočuje tak, že všichni v těch miniautíčkách najedou doprostřed, vynadají si, zatroubí a rozjedou se třicítkou. Zjistil jsem taky, že průměrný taxikář, pokud ho někdo nedejbože předjede, jakmile naskočí zelená, dokáže sestavit nadávku čítající až 2686 slov, počítaje v to prokletí celé rodiny od pradědečka matčiny babičky, výhrůžku o uřezání čehosi a několik nelibých slov o cizích údech. U toho dokáže být napůl vykloněný z okna, šermovat nedopalkem cigarety a dost nepřehlédnutelně gestikulovat.

Jedna věc mi ale pořád vrtá hlavou: Kdy mají jejich obchody vlastně otevřeno?