Why men can’t help it
(Originál vyšel 23. listopadu 2003)
Rád si o sobě myslím, že jsem skromný. (Taky si o sobě myslím, že nahý jsem k nerozeznání od Brada Pitta, ale to sem teď nepatří.)
Každý ale někdy musí předvést své peří, a moje chvíle nadešla právě teď. Čerstvě vydaná kniha potvrdila mou teorii, se kterou jsem poprvé přišel v roce 1987 ve sloupku, který objasňoval, proč jsou chlapi fyzicky nekvalifikovaní k uklízení. Problém je v tom, argumentoval jsem, že muži – kvůli strašné genetické vadě – prostě nevidí špínu, dokud jí není dost na to, aby se z ní stalo pole vhodné k osázení. Muži jsou tím ve značné nevýhodě oproti ženám, které odhalí byť jedinou molekulu prachu na vzdálenost šesti metrů. To vysvětluje, proč se muž a žena mohou dívat na úplně stejnou koupelnovou skříňku, a zatímco muž – stižený Genetickou Mužskou Prachovou Slepotou (GMPS) – shledá povrch skříňky dost čistý na to, aby se na ní dalo operovat srdce, žena naopak onu skříňku skoro ‘nevidí’ pro hemžící se kolonie bakterií, které mají tvar skříňky. Žena je schopná strávit dvě hodiny pucováním držáku na zubní kartáčky a stále nebýt dost spokojená; zato když požádáte muže, aby vyčistil celou newyorskou podzemku, nakráčí do ní s jedinou lahvičkou jaru a jednou papírovou utěrkou, vyleze o 25 minut později, sice unavený, ale zato spokojený s odvedenou prací.
Když jsem tehdy napsal o Genetické Mužské Prachové Slepotě, stěžovalo si hodně rozzlobených čtenářů, že podporuju stereotypní sexistické myšlení a hledám jenom chabé výmluvy, jak zakrýt skutečnost, že všichni chlapi jsou jenom líný prasata. Všechny tyhle rozzlobené dopisy přicházely od jednoho pohlaví, které nebudu konkretizovat, snad kromě jednoho vzkazu: Vidíte, ženský? Teď mám vědecky potvrzeno, že jsem měl pravdu.
Ten důkaz vyšel v knize s názvem „Na co asi myslí? Jak opravdu funguje mužská mysl“. Osobně jsem tu knížku nečetl, protože jako redaktor jsem příliš zaneprázdněný tím, že o ní píšu. Ale podle článku agentury Reuters kniha uvádí, že mužský mozek „na rozdíl od ženského mozku méně rozeznává detaily, a proto prach a špínu nevnímá a dokonce ani necítí stejně“. Chápete? My nevidíme ani necítíme bordel! Máme to takhle: „Jaký zimní pneumatiky v kuchyni? Jo tyhle zimní pneumatiky v kuchyni.“
A to je jenom jeden z rozdílů mezi mužským a ženským mozkem. Jiný rozdíl je v části mozku, zvané cingulate gyrus, v níž je centrum emocí. Agenturní článek se cingulate gyru nevěnuje, ale předpokládejme, že u žen má velikost zralého melounu, plného obrovského množství složitých, do nekonečna přepočítávaných emocionálních dat, zahrnujících stovky, možná tisíce lidských vztahů; kdežto u mužů je to zhruba burák, plný klíčových fotbalových momentů.
Při každé příležitosti se ukazuje, že ženský mozek vylučuje více oxytocinu a serotoninu, což jsou sloučeniny, které podle biologů vyvolávají u lidí pocit, že mají málo bot. Ne, vážně, tyhle sloučeniny mohou za soucit s jinými lidmi, což vysvětluje, proč se ženy tak rády dělí o své pocity.
Některé ženy (a teď myslím svou manželku) se dokáží tři dny dělit o pocity z události, která ve skutečnosti trvala asi osm sekund. Na druhou stranu, my muži nejevíme ochotu se dělit o své city, především pak proto, že žádné nemáme. Vážně. Zeptejte se jakéhokoliv chlapa: většinu času, když vypadáme, jako že o něčem přemýšlíme, nám v mozcích rezonuje tichý brum. Proto, když spolu mluví muž a žena, jsou všechny mužské odpovědi ve stylu „hmmm“. To ženu frustruje, kterou zajímá, co si muž doopravdy myslí. Ve skutečnosti si muž doslova myslí „hmmm“.
Každopádně, když si podle toho článku agentury Reuters chlap lehne na gauč, místo aby sdílel city se svým kámošem, vezme dálkový ovladač a sjíždí všech 750 televizních programů při přepínání kanálů co půl sekundy (nebo trošku později, když je nějaká scéna, kde se zrovna skóruje, bojuje, střílí, bourá v autě nebo jsou vidět prsa), neměl by jeho kámoš dojít k chybnému závěru, že je to necitlivý debil. Ve skutečnosti reaguje na tyhle vědecké biologické mozkové sloučeniny, které ho z vědeckých důvodů nutí, aby se takhle choval, jak podrobně rozebírá vědecká kniha „Na co asi myslí? Jak opravdu funguje mužská mysl“, kterou upřímně vřele doporučuji.
Na závěr bych dodal, že není pochyb, že tohle byl jasnej faul.
© 2009 Dave Barry. Published by The Miami Herald Media Company
Od chvíle, kdy jsem přestal každý týden psát sloupek pro The Miami Herald, se mě lidé pořád ptají: „Jak si užíváte důchod?“ Vysvětluji těmhle lidem, že NEJSEM v důchodu: dělám spoustu věcí, které nejsou veřejnosti na očích, stejně jako viceprezident Biden. Jednou z mých hlavních aktivit bylo psaní vtipných fejetonů, které jsem právě vydal ve své nové knížce Dospěju až po smrti (I’ll Mature When I’m Dead). Tady je úrovek jednoho z takových fejetonů: scénáře pro nádherně nepravděpodobný televizní seriál 24 hodin.