Dave Barry: Je to legrace, to nám věřte
This is funny, trust us
(Originál poprvé vyšel 20. července 2003.)
Dostali jsme strach, a tím „my“ myslím nás od novinařiny (motto: „A co jako, VY snad chiby neděláte?“). Slýcháme totiž, že vy, čtenáři, jste v nás ztratili důvěru. Průzkumy odhalují, že co se týče důvěry veřejnosti, klesla média na žebříčku pod prodejce ojetých aut, únosce, tasemnice, Hitlera a bezpečnostní pokyny v letadle. (Ale pořád jsme kousek před právníky.)
Pochopitelně, že zprávy o výsledcích těchto průzkumů přinesli novináři, takže mohou být zavádějící. Vlastně možná neproběhly ani žádné průzkumy; je dost dobře možné, že si nějaký redaktor celou zprávu o „důvěryhodnosti médií“ vymyslel. Ale nemyslím si to. Mám za to, že veřejnost je s námi upřímně nespokojená. Když jsem v poslední době někomu řekl, že dělám v novinách, zaznamenal jsem drobné náznaky výčitek – podezřívavé pohledy, jedovaté poznámky, několik useknutých zvířecích hlav v mé posteli.
Jak jsme do takového stavu dospěli? Aniž bych chtěl na někoho ukazovat prstem, řekl bych, že je to celé vina The New York Times.
Řadu let byly Timesy považovány za skvělé noviny, schopné – na rozdíl od jiných listů – vyrobit nedělní vydání o velikosti průměrné volhy. Ale pak byl reportér Timesů přistižen, jak si vymýšlí fakta. Například napsal článek z oblasti Západní Virginie, ve kterém tvrdil, že otec vojína Jessiky Lynchové se, cituji: „zalykal dojetím, když stál na své verandě a obhlížel Francouzské Alpy“.*)
Ukázalo se, že to není pravda, takže Timesy vydaly opravu, která měla 843 000 slov, vážila kolem pětadvaceti kilo a uváděla, že „by ve skutečnosti ze své verandy pan Lynch spíše hleděl VZHŮRU k Francouzským Alpám“.
Ale už bylo pozdě: vrata důvěry zůstala dokořán, kůň novinářské důvěryhodnosti utekl a nechal za sebou jen lejna čtenářských pochyb.
Je tragické, že kvůli tomuhle jednomu „trpkému plodu“ ztrácí veřejnost důvěru ve VŠECHNY noviny. Abych tedy obnovil svou profesní reputaci, chtěl bych se postavit čelem k některým těžkým otázkám, které nám vy, naši čtenáři, kladete o naší práci:
Otázka: Kde se berou úvodníky?
Odpověď: Nemáme tušení. Ráno co ráno najdeme štůsek nepodepsaných, ale pevně zastávaných názorů před našimi dveřmi, trochu tím připomínají odložené děti. Vydáváme je s nadějí, že je někdo někde adoptuje.
Otázka: Kdo vybírá komiksy?
Odpověď: Dick Cheney.
Otázka: Jak je možné, že kdykoliv čtu novinový článek na téma, kterému rozumím, tak je plný chyb?
Odpověď: To vyžaduje komplexní týmové úsilí, které vysvětlím se zvýrazněním klíčových slov velkými písmeny. Tak za prvé, REDAKTOR získá informaci rozhovorem s LIDMI a pokusí se napsat, co mu říkali, přibližně z 35 procent i správně. REDAKTOR pak napíše ČLÁNEK, který jde k EDITOROVI, který REDAKTORA snáší s nelibostí, protože REDAKTOR chodí někdy ven, kdežto EDITOR je pořád v budově a láduje se v NOVINOVÉM BARU „JÍDLEM“, které původně vymysleli ve stavebním průmyslu jako náhradu za PŘEKLIŽKU.
EDITOR podle žurnalistické tradice rozhodne, že REDAKTOR má skutečnou pointu článku dát do čtrnáctého odstavce, který následně EDITOR zkusí přesunout pomocí příkazu „vyjmout – vložit“, čímž celý článek zmizí do JINÉ DIMENZE, částečně kvůli tomu, že EDITOR, podobně jako většina novinářů, má technické nadání TUŘÍNU, ale také kvůli tomu, že NOVÝ REDAKČNÍ SYSTÉM má několik „mušek“, protože ho instaloval POSKYTOVATEL s nejnižší nabídkou, jehož předchozí zkušenost zahrnuje leda technickou podporu pro POUŤOVÉ ATRAKCE.
Takže REDAKTOR a EDITOR, kteří se teď nesnášejí ještě víc, než kdy jindy, dohromady narychlo slepí článek po paměti, předají ho GRAFIKOVI, který sice neumí číst, ale je borec přes APPLE MACINTOSH, a kromě toho vymaže všechny zbývající přesné věty v článku, aby měl místo na barevný, „ke čtenáři přátelský“ GRAF, jenž měl ovšem ilustrovat článek v úplně jiné SEKCI.
Ano, dá to dost zabrat, ale děláme to noc co noc, článek za článkem, a to jen proto, abyste vy, náš čtenář, mohl ráno vyjít před dveře a vzít si noviny, které tam ovšem neleží.
Možná budou na střeše, jo?
© 2009 Dave Barry. Published by The Miami Herald Media Company.
*) Barry zde doslovně naráží na skandál z března 2003, kdy se ukázalo, že si redaktor Timesů Jayson Blair vycucal z prstu rozhovor s otcem příslušnice americké armády, zraněné v Iráku. V článku tvrdil, že se muž „zalykal dojetím, když ze své verandy obhlížel tabákové plantáže a pastviny s kravami“. Ke své smůle popsal poetický výhled, který ovšem neexistuje, a jak se ukázalo, s nikým z rodiny ani nemluvil. – pozn. překl.