Blok Filipa Rožánka

Na cestě přes půl světa

Napsal Filip Rožánek dne 12. 05. 2009 — Umístěno v rubrice Ze života

  Tagy: aerolinky, Afrika, digitalizace, digitální vysílání, Internet, Johannesburg, konference, kriminalita, nová média, rozhlas, sociální sítě

Někdy v únoru mi přišel mail z Afriky, který mi ani nenabízel převod několika milionů dolarů, ani si nestěžoval na zoufalou situaci vdovy po některém z diktátorů. Naopak to byla potěšující nabídka, jestli bych nechtěl přednášet na konferenci o nových médiích a digitálním vysílání. Místo konání: Johannesburg, Jihoafrická republika.

Souhlasil jsem, a tak teď sedím v hotelu nějakých devět tisíc kilometrů od Prahy. Dávám dohromady poslední snímky v PowerPointu a za okny mám kriketové hřiště. Severní část Johannesburgu během krátké doby vyrostla v obchodní a konferenční zónu. Celé město se navíc připravuje na červen příštího roku, kdy bude hostit světové mistrovství ve fotbale. Na každém kroku se proto něco staví, něco opravuje, něco bagruje, vznikají nové letištní terminály, autobusové zastávky a silniční tahy.

Výsledkem jsou šílené kolony na silnicích a všeobecný dojem lehkého chaosu. Naštěstí se o mě stará šikovná zaměstnankyně konferenční firmy, která mě odveze, kam je potřeba. Ne že by mě toužili tolik rozmazlovat, ono je to spíš praktické řešení z hlediska organizace i bezpečnosti. Johannesburg totiž není typ města, ve kterém by se měl cizinec pohybovat na vlastní pěst, pokud není sebevrah. Vraždy (a pokusy o ně) jsou tu na denním pořádku v šokujícím množství, loupeže a krádeže se snad už ani nepočítají. „Kriminalita je tu vážně strašná,“ poznamenala moje průvodkyně, „když jede někdo do centra autem, tak v něm někdo další musí vždycky zůstat sedět, protože jinak to auto jeho majitel už nikdy neuvidí“. Pak nás míjel místní taxík, šestimístná dodávka. „Nikdy, nikdy se nevozte taxíkama, jsou extrémně nebezpečné. Buď vás okradou a někde vyhoděj, nebo vás zabijou a teprve pak okradou,“ utrousila řidička. Taxík měl několik oken – jedno nejspíš prostřelené – zalepených igelitem.

Bylo by ale nefér dělat z Johannesburgu město hrůzy. Obchodní a konferenční zóna, ve které je i můj hotel, je bezpečná. Vykoupeno je to tím, že tolik toho zase z města neuvidím. Z letiště sem vede v podstatě přímá dálnice, kolem které se bagruje, nebo ji lemují průmyslové haly. Na druhou stranu, nejsem tu na výletě, mám tu své povinnosti. Pár hodin po příletu mě lehce ospalého uvítali ve studiu místní rozhlasové stanice, kde jsem trousil moudra o internetu a rozhlasovém vysílání v desetimilionové zemi uprostřed Evropy. Hájil jsem naše národní barvy srdnatě, ale přece jenom bez přímých reakcí. Těch se dočkám až zítra.

Cesta do JAR mě, mimochodem, velmi mile překvapila, tedy její druhá část. Organizátoři konference mi zajistili letenku s přestupem ve Frankfurtu. Lhůta na přestup byla něco málo přes půl hodiny. Přestupová gate ovšem byla na úplně opačném konci, kam se jde dlouhou chodbou s několika důmyslnými odbočkami, vyjede se někam výtahem, pak naopak po schodech dolů, opět dlouhou chodbou, pasová kontrola, dvakrát za roh, „a už jste tam, to nemůžete minout“. Zabralo to asi čtvrt hodiny, ale naštěstí jsem neminul a dorazil k bráně včas…

Z Frankfurtu do Johannesburgu mě přepravily South African Airways. Pro představu: je to deset hodin letu. Jihoafrické aerolinky nasadily vysokou laťku. Celou dobu jsem měl pohodlně natažené nohy, v opěradle každého sedadla byla extra dotyková obrazovka s volbou z různých programů (široký výběr filmů, televizních seriálů, sitcomů, několik her, hudba, mapa letu, …). Kdo v poslední době letěl na delší trase, ví, že některé aerolinky se snaží trhnout peníze na všem možném. Tady to neplatilo. Každý dostal balíček s dekou, pohodlným polštářem (žádný nafukovací pytlík), kartáčkem na zuby, minipastou, ponožkami, klapkami na oči a sluchátky. A přátelé, to jídlo! Vydatné porce, které popíraly běžné pojetí letadlové stravy, doplněné skutečným kovovým příborem… Ano, byla to turistická třída.

Pobavily mě i celní instrukce. Výslovně zakazují import a export mrtvol. Nejspíš tu s tím mají své zkušenosti. A lidé živí? Ti jsou tu tak nějak všeobecně vstřícnější a snaží se vyhovět. Pokud nejedete tím taxíkem, samozřejmě.

2 komentářů