Měl bych být podle všech definic „early adopter“, tedy člověk, který si snadno bere za své technologické novinky. Proč ne, já se jim skutečně nebráním, spíš mám problém najít nějakou, která by mi přišla smysluplná. Třeba různé internetové sociální sítě.

Pamatujete na Orkut? Jak na něj hodně lidí vlezlo – a po týdnu zase vylezlo, protože nějak nebylo jasné, k čemu je to užitečné, pokud nepočítáme procvičování portugalštiny s početnými brazilskými uživateli?

Tak přesně od té doby mám k internetovému sdružování poněkud rezervovaný postoj. Moc se to nezlepšilo ani v éře Webu 2.0, kdy jsem vyzkoušel LinkedIn a před pár dny i Facebook. Zjevně na mě nedýchlo jejich kouzlo natolik dostatečně, abych pochopil všechny jejich schopnosti. Fajn, jsou tam lidi, které znám, ale většinu toho, co na Facebooku mají, o nich stejně už dávno vím. A když s nimi chci něco probrat, mám je od toho na ICQ, případně v mobilu. Tak co s tím dál, kruci? Seznamovat se s těmi, které neznám? Ale to jde přes automatizovanou hlášku s možnostmi Přijmout/Ignorovat docela těžko.

Dnes třeba požádala o přátelství Dita Hanousková, což je jméno, které mi nic neříká – a já nevím, jestli jsem na ni jenom zapomněl, nebo je to někdo úplně cizí. Copak já vím? Na to nosím v hlavě příliš mnoho jmen.

Na LinkedIn zase vidím, kolik lidí znají jiní. No… fajn… ale jak říkala maminka Šebková v Pelíšcích: „Teda, takový práce, a přitom taková blbost, že jo?“

Jsem zkrátka na pobyt v sociálních sítích nějak moc asociální. Ale já se polepším, slibuju – vždyť už mám i účet na Twitteru!