O úpadku služeb
Přetrhla se mi tkanička u boty. Zatímco jsem čekal u předního českého prodejce bot, abych vyřídil svůj nákup za pár korun, prodavačka vysvětlovala ženě přede mnou, jak má ošetřovat obuv. „To jste moc hodná, to bych nečekala,“ říkala právě zákaznice. Žena za pultem na ní pohlédla přes brýle a opáčila: „No… a to mám být snad protivná?“, načež pokračovala ve svém svižném výkladu o impregnaci.
Zjevně neměla to štěstí narazit na obsluhu v pobočce Ovocného světozoru Hájek & Boušová. Dorty tam mají výborné, cožpak o to, ale s tím prostředím a servisem už je to nějak horší. Vlastně to je největší bolest tohoto řetězce. Můžu si to stokrát připomínat, až zas budu stát ve frontě mezi dveřmi ve Vodičkově ulici, kdy na část zákazníků sedících uvnitř táhne, zatímco jiní se snaží nezemdlít vedrem při čekání u pultu. Těsný kamrlík, kde dýcháte spolustrávníkům téměř do talíře, působí trochu jako prodejna kůží, kostí a drobů za velkokapacitní drůbežárnou, a ne jako cukrárna. Rutinní polévání pohárů vanilkovou omáčkou ze sběračky ve mně vždycky zanechává dojem čtvrté cenové, kde si právě kupuju guláš za šedesát.
Nebo pobočka kousek od Masarykova nádraží. Celý prostor působí, jako kdyby byl ze všeho nejdůležitější námořní design, kterému vévodí umělohmotný kapitán, a ne sezení pro zákazníky. A tak dále, mohl bych prskat dlouho, ale nechci si Ovocný světozor znechutit, protože dorty a zmrzlinu mají opravdu dobré. Velmi mě mrzí, že to naprosto přebíjí právě ten prostor à la „Mléčný bar 1984“ a studené prodavačky, které jako by stály u pásu a vyhazovaly z něj vadná vejce. Kdysi jsem do krabice s dortem dostal i praktické zarážky, aby v obalu moučník nelítal ze strany na stranu. Teď jsem byl rád, že jsem dostal aspoň tu krabici, když už do ní dort putoval stylem, jakým se hází na lékařské fakultě vzorky pro budoucí generace do formaldehydu.
Ale přijde den a já půjdu jinam.